Lipták, Prskavec i Krpálek by se na tohle téma mohli rozpovídat. Oni, stejně jako mnozí další, si odvezou domů z olympijských her v Tokiu zlatou medaili. Cenný kov, s jehož ziskem mají ve velké většině plno práce a i po slavnostním ceremoniálu ho často mají plné zuby. A to tak, že doslova.
Zvyk spočívá v tom, že se sportovci, a není třeba poukazovat jen na olympiádu, zakousnou do své medaile. Chytnou si ji do ruky, přiblíží k puse, tu otevřou, vycení zuby a stisknou. Říkali jste si ale někdy, proč to vlastně všichni dělají?
„Chceme oficiálně potvrdit, že medaile nejsou k jídlu,“ napsali pořadatelé her v Tokiu. „Naše medaile jsou vyrobeny z recyklovaných elektrických zařízení, které nám darovala japonská veřejnost. Takže do nich kousat nemusíte… i tak ale víme, že to dělat budete,“ doplnili.
Svůj názor na celou situaci prozradil stanici CNN člen výkonného výboru Mezinárodní společnosti olympijských historiků David Wallechinsky, Podle něj jde hlavně o interakci sportovců s médii. Tedy zejména fotografy.
Trend prý navíc sami lidé s foťáky nastavili. „Stala se z toho posedlost,“ říká. „Myslím, že to vidí jako ikonický snímek a něco, co se dá s největší pravděpodobností prodat. Nemyslím si, že by to atleti dělali sami od sebe,“ dodává.
Co pak s nimi?
To už je na každém jednotlivci. Někteří nosí medaili i do obchodu a nesundají ji po příjezdu domů z krku, jiní ji vystaví na polici v obýváků. V historii už se ale také stalo, že jsou mnozí nuceni prodat ji. Ať už kvůli zisku nebo proto, že jim zkrátka nic neříká.
Třeba legendární boxer Vladimir Kličko získal v roce 1996 v Atlantě zlato, medaili už ale sám nevlastní. Po letech se rozhodl, že ji prodá za neskutečný 1 milion dolarů, aby spolu s bratrem mohl rozjet vlastní nadaci. Kolega z USA, plavec Anthony Ervin, svůj kov také prodal. V roce 2004 pověsil na eBay inzerát, ze kterého pak chtěl finančně pomoct lidem postiženým vlnou tsunami na břehu Indického oceánu.
Sportovci si také na cenné kovy pořizují všelijaká pouzdra a obaly, aby se vyhnuli poškrábání. Jiné ale samotná medaile také dokázala překvapit. „Je celkem těžká, ale zároveň krásná. Jsem pyšný a šťastný,“ prohlásil vítěz časovky v Tokiu Primož Roglič.
Ať tak či tak, jde o nesmírně cenný kousek, který jen tak někdo na planetě nemá. Proto je třeba starat se o ni podle nejlepšího možného uvážení.
Proboha! Kousání do zlata je starý zvyk, jak vyzkoušet že zlato je pravé. Nedělejte z toho prosím nic jiného. Pokud si to dnešní mládež vykláda jinak, tak je to bohužel smutný příklad překrucování všeho k obrazu svému. Přeji hezký den. 🙂